komár

Dělá z komára velblouda.

Všichni si teď představujeme toho jednoho člověka, který z každé prkotiny udělá největší problém na světě. 

Je to otravný.

Asi jako ten komár, který z nás chce vysát krev. Velbloudi na nás můžou maximálně plivnout, ale aspoň se kvůli němu nebudeme mazat 14 dnů fenistilem.

Počkat, jak to tedy je?

Vlastně bychom měli být rádi, že se komára zbavíme. U těchto lidí to většinou bývá tak, že už jim velbloudy nevěříme a staneme se imunní i vůči jejich komárům. 

Začneme používat repelent a nevadí nám, že někdo zveličuje. Umíme to rozpoznat (jako když slyšíme ve spacáku bzučení komára přímo u ucha) a víc se tím nezabýváme (nakonec usneme). 

Dělá z velblouda komára.

Co když ale někdo naschvál ze svých problémů vytváří nepodstatné záležitosti? 

To je asi v pořádku, dokud se z toho nestane jeden velký roj komárů, na který už ani ten repelent nepůsobí.

Dělat z velblouda komára se spíše týká něčeho dobrého. Když se nám něco povedlo, upekli jsme skvělý koláč, uvařili výbornou polévku, dostali vysněnou práci. Když máme ze sebe radost.

Něco nám ale stejně šeptá, že nejsme dost dobří a začneme shazovat sami sebe. Schováme se za ironii, vymluvíme se na ostatní. 

"Vzali mě, ale to bylo stejně jenom štěstí."

"Tyjo, tohle se mi fakt povedlo, ale mohlo by to být lepší."

Místo toho, abychom byli pyšní, že máme dva hrby a vydržíme bez vody, proměníme se v malého upíra, aby nás nebylo vidět.

Nemůžeme přece vystupovat z davu. Musíme být jako ostatní a hlavně ne moc úspěšní.

aneb
definice českého "komáření", které si s sebou neseme kvůli naší teď už stoleté historii.

Dánsko mě učí, jak ze svých velbloudů přestat dělat komáry, i když to jde hodně pomalu. Pojďte se snažit se mnou...

naprosto nesouvisející fotka zázvoru

kdo si fotí zázvor?

já!