deníček

Procházím své staré deníčky, zápisky, pokusy o blogování. Ale to nejsem přesná, tehdy se to jmenovalo ještě blogískování. Doufám, že si každý prošel obdobím psaní deníku a zpětně závidím všem, co měli ten, který se dal zamknout malým klíčkem.

Já, 13 let:

Taky máte chuť se na všechno jednoduše vysrat?

Když jsem zrovna neměla tuhle pozitivní náladu, bylo mým přáním odjet do Los Angeles a potkat nějakou celebritu, letět helikoptérou nad Rio de Janeirem, přežít nadšení v New Yorku a vlastně nic nebylo v mých očích neproveditelné.

A co teď?

Musím do školy.
Musím jít domů.
Musím do práce.
Musím uvařit.
Musím tohle.
Musím tohle.
Musím tohle.

Jací se z nás stali lidé?
Optimista, pesimista, cynik, realista, flegmatik. Na tom moc nezáleží. Jakými jsme ale byli dětmi?
Co jsme si jednou přáli v nás už někde zůstane napořád.
Nezapomeňme na svoje mladší já, které mělo velké sny. Když vyrosteme, tak je konečně máme možnost uskutečnit, ale my se odvracíme sami od sebe a neděláme to. To, po čem jsme dřív toužili, je odsunuto stranou kvůli "povinnostem".

Nikdy nebude nic větší klišé a nikdy nebude nic tak pravdivé:

Twenty years from now you will be more disappointed by the things you didn't do than the ones you did do. So throw off the bowlines. Sail away from the safe harbor. Catch the trade winds in your sails. Explore. Dream. Discover.

- Mark Twain

Myslíte si, že by se vaše mladší já stydělo, kdyby vás teď potkalo?
Ne? Pokračujte v tom, co děláte.
Ano? Vzpomeň si na to, co jsi chtěl a jak jednoduché to dřív bylo. Zbytečně si to teď nekomplikuj, třeba mělo to tvoje mladší já v něčem pravdu. Make yourself proud.