stereotyp

Sedím zase v té své oblíbené kavárně. Tentokrát v letní verzi. Dávat si filtrovanou kávu v 7 večer, proč ne? Prázdniny...

Ptám se sebe na jednu věc. Jde nějaké místo vidět tolikrát, zažít v něm tolik věcí, že nás přestane bavit nebo začít cítit, že už nám tohle místo nemůže nic dát?
Napadá mě to při procházkách Prahou. Ano, ještě na mě čeká asi 1000 neobjevených míst, přestává to však být výzvou, zároveň se to ale ještě nestává stereotypem. Jaká je mezi tím hranice?

tohle by se dalo použít asi u všeho. Nová práce, nová škola, bydlení, zvyky,...

Nemnoho z nás má dost odvahy na návrat ze stereotypu k výzvě. Co nás vlastně donutí k novým šíleným cílům. které nás dostanou zase zpátky na začátek, kdy se bojíme, ale neskutečně se těšíme na to, co nás čeká?

Podle toho, co píšu, není špatné do stereotypu spadnout. Ano, někdy je to nejspíš nutnost. Když se budeme muset něco naučit, budeme si to bohužel pořád opakovat, dělat to samé apod. 

Nemusíme se bát spadnutí do stereotypu ale setrvání v něm. 

Nebuďte lidmi, kteří nezkouší nové věci. To, že se vám něco líbí a baví vás to, neznamená, že to musíte měnit. Nicméně si přiznejte, co vás už nenaplňuje a nic vám nedává.

V něčem jsem na cestě k normálnosti, ke zvyku.

Potřebuji další výzvu. 

Já se jí nebojím a vím, co k tomu potřebuji.

Víte to vy?